Vztek dítěte
Jak přistupujete k dítěti, které si vymáhá co chce plácáním rodičů, nebo i kousáním? Dceři je rok a půl. Hodně hlasitě se domáhá pozornosti, nošení v náručí, hraček které vůbec nejsou hračky a nechceme jí je dát. S mužem máme každý jiný přístup. On je pro plácnutí přes ruce a klidně zvýšení hlasu. Já neoplacim plácání plácnutím a snažím se vysvětlovat v klidu. Dcera je úžasná a usměvavá. Je hodně temperamentní a jít s ní kamkoliv je dřina. Člověk se musí snažit aby jí zabavil a když ji něco nedáme, nebo ji někam nespustime, tak je křik a klidně nám naplaca. Já jsem od malička pro komunikaci s dítětem, aby bylo vše v klidu. Člověk ale dítěti musí nastavit hranice. Jaký recept máte vy? Co se osvědčilo u vás?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
12.11.2019 8:23hlavně by jste si měli sjednostit přístup..v klidu to evidentně nezabírá..jedno plácnutí je mnohdy mnohem víc než tisíc slov..neříkámm nějak moc bít, ale domlouvat s rozumem ano, ale tak max předškolákovi. A s tím hodně se snažit, aby se zabavila? Dát podněty ano,pohrát si s ní ano..ale taky ať to zkouší sama..nudit se je "zdravé".. nechci, aby to vyznelo zle, ale zdá se mi, že okolo ní moc tancujete. Hlavně všechno dělá proto, že to má své výsledky. děti vždycky zkouší a budou.. my třeba u mladšího dělali chybu v tom, že když se praštil, nebo mu starší něco vzal (a my to hned něvěděli), hned jsme přilítli s tím, co se ti stalo? no a nějak se naučil fungovat stylem, že když se mu něco nelíbilo nebo bylo něco jen nepříjemné (a to si nic nevydobýval), tak řev..jakmile nám to došlo, ustálo to tím, že jsme mu říkali, že fakt není důvod tak plakat.. postupně to ustálo. a ano, taky se podobně vztekal, kolem roku apůl..ale neneslo mu to žádné ovoce, tak přestal
těžko se tak z patra radí na základě odstavce..vám se tomůže jevit tak, a pokud by jsme vás znali a vidali, mohlo by se nám to jevit jinak. sjednotte se v pristupu. -
12.11.2019 8:39
Ahoj, asi budu mít nepopulární radu...co se týká scén, křiku a válení se po zemi, v tomto jsme dceru nijak neomezovali v tom smyslu, že jsme ji nechali dle libosti vyvztekat. Vysvětlovat cokoliv, když je dítě v afektu, podle mě nemá smysl, ale po incidentu jsem se snažila s ní mluvit o tom, co se stalo a proč.
Co se ale týká plácání a kousání, tam jsme byli dost nekompromisní. Kousala ve věku 1,5 - 2 roky, kdy ještě vysvětlování moc nefungovalo a jediné co fakt zabralo bylo - že jsem ji kousla taky. Samozřejmě ne tak, aby měla modřinu, ale muselo to být dost tvrdě na to, aby to cítila a věděla, že to bolí. To jediné pomohlo. Teď už je starší (4 r.)nekouše, ale snahu plácnout občas má, v tu chvíli zakazujeme sladkosti plus se ji snažíme učit jak vztek ventilovat (třeba bušením do polštáře - občas to už zkouší). Nepíšeš kolik dceři je, ve čtyřech letech už se dá víc vysvětlovat a "trestat" jinak, ale u dvouleťáka mi dlouhé vysvětlování nepřipadá moc efektivní... -
12.11.2019 10:31
jak už zaznělo, taky jsem zastánce - kousneš, kousnu taky tak, aby bylo poznat, že to není ze srandy (protože jinak dítě pak z toho tu srandu má a samo nedokáže odhadnout, že toto už skutečně bolí), obdobně plácneš - plácnu taky - vždy s dodatkem zda se toto dítěti líbí/líbilo a odpovědí obvykle je, že ne, i to, že to bolí. pak vysvětlím, že mně to bolí/nelíbí se mi zrovna tak a proto není dobré takové věci druhému člověku dělat.
někdy ta léčba trošku šokem je to nejúčinnější než se snažit dítě v afektu k čemukoliv přemlouvat.
a dítě potřebuje mít nastavené mantinely, pokud na ten mantinel slyší milým hlasem že to nesmí tak je to něco jiného. i ta intonace je důležitá a prostě když se řekne ne, má to být ne a dítě to z toho důrazu má/musí pochopit, ne že ne je varianta a možnost ji změnit.
ale rodiče by měli táhnout za jeden provaz, ne že jeden mu to dovolí (třeba proto, aby měl klid) a druhý mu řekne striktní ne. vysvětlit ano, ale i to má své hranice. někdy je potřeba více přísnosti, pokud to vysvětlení nestačí a dítě si z něho nic nedělá. -
12.11.2019 8:55
Už to tady asi zaznělo, ale na kousnutí je nejúčinnější také kousnout a při placani ruku chytit a dost důrazně říct, že tohle se nedělá.
-
13.11.2019 3:58
Necetla jsem všechny odpovedi... My prvni zkouseli placnuti po ruce, ale to nezabiralo. Naopak napodobovala a jeste se po nas zacla ohánět, ze nas placne
Párkrát, kdyz jsem mela slabší chvilku (uz jsem toho mela moc a nervy na vlasku) jsem ji dala placnuti pres zadek. Ale taky se to spis zhorsilo. To byla ventilace spíš pro mě. Po nějaké dobe kousani jsme se s pritelem dohodli, ze to budem brat v klidu. Ve chvili ldy chtela kousnout, jsme ji neumoznili, drzeli jsme ji tak, aby nemohla kousnout a kdyz se zklidnila, tal jsme ji vysvetlili, ze by nas to bolelo, ze nechci, aby kousala. Po nejake dobe zacla kousani jen naznacovat-zastavila se tesne pred kuzi a naznacovala. A to jsem ji jen rekla at nekouse, ze by to bolelo. Prestala s tim, ale chtelo to trpělivost.
Vztekat se vzteka ted nekdy dost, ale my se stehovali, zacla chodit do skolky a jeste se ji narodil sourozenec. Změn ma dostal a davame ji cas se s tim srovnat. Takze i vztekaci chvilky se snazime brat v pohode. Kolikrat staci, kdyz ji chytnu a reknu, ze ji mam ráda. A nekdy neslysi/nevidi a proste ji tu chvilku necham prožít. I kdyz treba venku to je kvůli okoli nepřijemne. Ale beru to tak, ze kazdy ma narok se nekdy zlobit. I my prece nekdy pěnime a rozcilujeme se, tak proc by nemohly i deti. -
13.11.2019 14:35Souhlasím s většinou zde zmíněných rad. Především je důležité se sjednotit, aby dítě nemělo v hranicích zmatek. Což je těžké. Můj manžel má navíc problém naladit ten přísný tón, furt s malou blbne a pak se najednou rozčílí do běla, ale říct rázně "dost, toto ne", je zásadní.
Kromě toho co zaznělo (naše malá je po tatínkovi extrémně vzteklá), je důležité dát najevo - když se vztekáš, nebudu si tě všímat. A to tak, že ji třeba zavřu do pokojíčku a řeknu, že přijdu až bude v klidu. Toto doporučuje i nejlepší dětský psycholog Zdeněk Matějček. Naše malá se třeba začne vztekat u hraček, že jí něco nejde. Snažím se jí nejprve pomoct, (posadit panáčka na židličku, vysvětlit, že tenhle panáček se tam opravdu nevejde a navrhnout kde by mohl sedět jinde), ale někdy to prostě nepomáhá a ona zuří víc a víc i na mě. Tak jí důrazně varuju, že se mi tohle vztekání nelíbí a jestli toho nenechá, půjdu pryč a bude si hrát sama. To v případě potřeby několikrát zopakuju (spolu s novým pokusem o vysvětlení toho, co jí nejde). A když dál zuří, tak opravdu odejdu a v pokojíčku jí zavřu. Což jí nejdřív rozčílí ještě víc, ale když se jí za chvíli přes dveře zeptám, jestli už se nevzteká (příp. několikrát, vždy po chvilce), tak najednou začnu cítit změnu a v tu chvíli se vrátím, obejmu jí a řeknu jí že jí mám moc ráda, ale to vztekání se mi nelíbilo, tak jsem musela jít pryč a že je šikulka, že už to zvládla. Ona se v takovou chvíli uklidní úplně, vrátí se k hráčkám a sama mi vysvětlí, že tenhle panáček se na židličku nevejde a musí sedět jinde a já jí moc pochválím, že na to přišla.
-
11.11.2019 23:51
To se asi přidám. Dcera bude mít rok a půl a někdy dokáže udělat obrovskou scénu, protože chce zrovna něco jiného, než jsem po ní chtěla já. Takže dneska scéna v obchodě, protože ona chce nosit v rukách těžký košík (a já chci jít dopředu), doma scéna, protože se chce dívat na autíčka (a ne na krtečka), a dneska už jsem byla fakt zoufalá a nevěděla, jestli jí dát po zadku (a pak hned obejmout), nebo je to už únava a nedokáže si pomoct.
Ale snažím se všechno komentovat, vysvětlovat, mluvit na ni klidně, i když ona pláče. Nejvíc mi asi zatím zabralo, když dělá scénu, vzít si ji na ruce a začít jí šeptat do ucha. A jakmile mám její pozornost, tak ji nasměrovat a něco jiného, než kvůli čemu byla scéna.
S plácáním moc neporadím. Když mě náhodou někdy plácne do hrudníku, když ji držím, tak jí jenom řeknu, že maminku nesmí bít, a teda vždycky hned přestane. -
12.11.2019 10:30
Jéé máme to úplně stejné, ale do puntíku
akorát má chlapečka, taky rok a půl.. a jak píšete, bude to tím temperamentem... Já s taky snažim vše vysvětlit vklidu, ruku mu silou stisknu, že takhle ne, ale buší nás od malička, už jako mimino strašně kopal a bouchal rukama, kojení byl občas boj, je to prostě bojovník...v rodině to neviděl, ani v televizi, to bouchání v tomhle věku ještě nemůže mít zlý úmysl..myslím, že to chce jen trpělivost a čas, ikdyž vím, že je to někdy těžký...sama mu občas plácnu přes ruku, když už po pátý silou bouchá s dvířkama od skříněk, ale nepomáhá to, většinou se tomu směje, takže nejlíp pomáhá jít se mu zase věnovat a odvést pozornost prostě jinou hračkou/aktivitou...je to náročný styl života, no... neznám to, že bych se vedle dítěte vklidu posadila a něco sme spolu hráli, prohlíželi, koukali na pohádky...max. 10min se to povede .. a o tom jít zařídit s dítětem něco do města?? neexistuje ! -
12.11.2019 19:57Me prislo ze me dcera (20 měsíců) zacala "davat na zadek" kdyz se ji neco nelibi az potim co tohle chovani videla u nas - ze ona dostala na zadek kdyz se nam neco nelibilo.. tak se snazim i ji davat co nejmene, az fakt po vystraze nedelej to, udelas to ještě jednou a dostanes.. kazdopadne kdyz uz je scena tak ji necham se vyvztekat a pak jdu k ni a promluvim s ni o tom proc napr neslo to co ona chtela, hodne pri tom celkove premyslim proc ne, pred tim nez ni neco zakazu, bud pak vlastne usoudim ze nemam zadny argument proc ne a dovolim ji to nebo argument mam a pak hned vysvetluju a vetsinou to dcera akceptuje a k revu dojde jen hodne výjimečně.. to zevse s takhle mslym ditetem neda domluvit je blbost, rozumi uz vsemu jen se s nimi proste musi komunikovat jak s lidmi
-
12.11.2019 21:05
Ano, vrátit (v míře) to co udělá. Vztek když dceru chytne, chytnu ji a razantně ji zvýšeným hlasem že tohle NE! a přestane. Jak něco udělá, vezme co ví že nemá, prijde a buď řeknu nebo už nemusím ať nastaví ruce a dostane přes ně, presne ví, že udělala co nemá. Vyloženě domlouváni opravdu nemá smysl, dítě to má na háku a musí pocítit autoritu od rodiče, že je zle a naučí se to. Starší dítě to nepotřebovalo až tak, bylo klidnější a nevztekací
-
12.11.2019 6:11
Máme to doma docela podobně.. Syn 2,5 roku, ale už to chvíly trvá.. Neustále provokuje starší sestru.. Když mu něco nedáme nebo zakážeme začne po nás kričet, pleskat nebo se prostě svalí na zem a začne nervit.. Zkusili jsme snad všechno. Trochu pomohlo stání v koutě, nebo prostě hlavu pod studenou sprchu..
