Zafixovaná na někom - jak se toho zbavit?
Ahoj, jak se mohu zbavit zafixovanosti? Mám teď docela problém s klukem, se kterým pracuju. Myslela jsem si, že jsem prostě jen zamilovaná, ale kamarádka na mě vyvalila, že jsem na něm spíš závislá. Četla jsem si o tom a jako ono by to možná i sedělo. Normálně to tak u jiných lidí nemám. Samozřejmě radši jdu s přáteli někam než sama nebo se ráda s někým bavím, ale nedělá mi problém samota. Občas jsem sama i ráda a vždycky mi přišlo, že jsem docela "silná" osobnost, protože dokážu říct, co si myslím a stát si za svým názorem. Jsem taková temperamentní, ale jakmile přijde řada na kluky, jsou jen dva typy u mě. Ti, kteří se mi nelíbí, ale zkouší to a já si moc dobře uvědomuji svoji hodnotu a pak se párkrát objevil ten typ kluků, kdy bych byla schopná udělat oč si řeknou. Nejdřív to byli dva kluci ze střední, kteří se mi líbili, po nich kluk se kterým jsem chodila dva roky. Po něm jsem dlouho nikoho nechtěla a zalíbil se mi kamarád na táboře. Opět to samé, nemohla jsem bez něj fungovat a když se to konečně zlepšilo, začala jsem spolupracovat s firmou, kde kluk, který mi má pomáhat mě dostává do kolen. Není nějak extra pěkný, ani dokonalý, ale prostě mi přijde skvělý. Vzhledem k tomu, že je to týmová práce, chtěl se mnou hodně spolupracovat a nejen mě přišlo, že kamkoliv jsme přišli, ať už na seminář nebo teambuilding, tvořili jsme perfektní dvojku spolupracujících. Něco jako bych byla pravá ruka. A postupem času jsem si myslela, že jsem zamilovaná a možná to tak i je, ale rozhodně jsem na něm závislá. Závislost na lidech je prý když si myslíme, že bez toho druhého nemůžeme normálně žít. To se mě teda netýká. Nepotřebuju ho zas tak nutně a v mém životě by se bez něj skoro nic nezměnilo, ale myslím na něj 24 hodin denně, šíleně mi chybí, když ho nevidím třeba jen dva dny, potřebuju mu být na blízku a zlobím se, když se mi nevěnuje. Což by sedělo na to, že mi dává něco, co sama nemohu a proto ho prý potřebuju. Jenže já nevím co. Připadám si bez něj osamělá, nudím se a hrozně mi chybí jeho společnost, prostě jako by mi chyběl někdo, kdo mě má rád.
A bohužel, taková závislost většinou lidi otravuje, stejně tak i jeho. Předtím mi to tak nepřišlo, ale nedávno jsme byli spolu na párty. Chtěl abych přišla, ale on tam měl plno přátel, které neznám a tak mě hodně štvalo, když se furt bavil s ostatními a když jsem mu to řekla, byl naštvaný zase on, že se mi musí věnovat každou chvíli. Já to jako chápu, ale to je na delší vysvětlování. Jenže potom jsme se pohádali kvůli tomu. A já tak vím, že touhle závislostí si ho od sebe odháním. A já o něj přijít nechci. Řekla bych, tak se s ním chvíli nebudu bavit, ale pracujeme spolu a tak je to těžší. Co mám tedy dělat, abych na něm nebyla tolik závislá?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
29.9.2018 7:47
Myslím si, že velká zamilovanost a závislost jdou často ruku v ruce. Čirá prvotní zamilovanost je koneckonců jen hormonální koktejl, takže stát se na něm závislým není nic tak neobvyklého. Jeden z důvodů, proč rozchod či odmítnutí v období zamilovanosti tolik bolí je právě i ten, že je nám odepřena naše droga. Prakticky pak dochází k podobné vynucené abstinenci jako u skutečně závislých osob. A právě i tento pokles způsobuje první krize ve vztahu - která končí buď rozchodem nebo navázáním skutečného, hlubšího vztahu... Chovat se rozumně v tomto období - zvlášť pokud to s člověkem mlátí ze strany na stranu, bývá těžké
. Za sebe můžu říct, že u mě tak paradoxně byly vždy úspěšnější vztahy, kde jsem až tak zamilovaná nebyla, kde ten cit rostl postupně, protože silné růžové brýle a pomatená mysl vztahům moc nepomáhaly a tyto končily většinou velkým fiaskem.. -
29.9.2018 4:08Tak to je docela tezke, kdyz pises, ze se jinak normalne schazis s prateli. Protoze jinak bych ti napsala, aby sis nasla nejake pratele. Takze fakt nevim co ti poradit. Ja mam treba pritele jsme spolu pres 6 let a ja jsem na nem taky dost zavisla. Bydlime v takovym zapadakove, kde "lisky davaj dobrou noc". Svoje kamaradky mam od sebe nejakych 50 km, takze na caste dojizdeni to neni. A prakticky se ani neda uz mluvit o kamaradkach, kdyz se co je rok dlouhy neozvou a kdyz se ozvu ja, tak maji sto a jeden duvod proc se nesejit. A to stejne i jedna holcina co bydli v blizkosti. Takze ja ac jsem mela vzdy spoustu pratel a rada si povidala, tak si leda tak ted povidam s pritelem a jeho babickou. Ale samozrejme s tou nevim co bych si porad povidala. No a tak jsem dost zavisla na priteli. Kolikrat jsem treba jela k mamce a jen co jsem k ni prijela uz jsem priteli volala ci psala a sdelovala mu jak se mi styska. A je fakt, ze jemu uz to taky vadi, proto mi furt rika at si proste najdu nejaky ty kamaradky. Ale me se ani seznamovat moc nechce, protoze jsem opravdu na vsechny kamaradky zanevrela a myslim si, ze jsou vsichni stejny. Ze dokud nic nepotrebuji, tak se neozvou. Jinak jako ted jsem chtela rict, ze uz je to s tou zavislosti lepsi, protoze se nam narodil syn a tak ten mou mysl vyplni necim jinym. Ale tim jsem urcite nechtela rict, aby sis poridila dite.
-
29.9.2018 4:40Mně to tedy zní opravdu spíš jako zamilovanost. Ty situace, kdy je pár na party a jeden z nich tam nikoho nezná a druhý tam má spoustu kamarádů jsou vždycky problematické. Je otázka jak by to dopadlo v opačné situaci, kdybys tam přátele měla ty a on nikoho neznal. Asi bych se ale příště snažila to pochopit, že on tam kamarády má a buď bych třeba šla dřív domů nebo bych se pokusila s někým dát do řeci, třeba s někým kdo vypadá v podobné situaci a moc se nebaví. Teď bych se asi klukovi omluvila, vysvětlila bych mu, že to bylo tím, že jsem tam nikoho neznala, ale že mi mělo dojít, že on si chce užít kamarády a měla jsem to víc respektovat. Jemu pak třeba taky dojde, že pro to mohl něco udělat (s někým tě seznámit apod.), ale hlavně se to snad mezi vámi urovná. Případně bych se ho přímo zeptala, jestli má i jindy pocit, že ho nějak omezuju a nedávám mu dost prostoru, ať je jasno. Každému vyhovuje něco jiného, tak je těžký říct co je ještě normální zamilovanost a co už druhého svazuje.
