Strach z dítěte
Ahoj, už se prostě někomu musim svěřit a znát jiný názor, takže ..mám strašný strach z toho mít dítě nebo spíš ho vůbec nechci a bojím se, že mě to asi už nepřejde, je mi 22 a jakmile někde jsme a je tam nějaké dítě/děti, tak mě to hrozně obtěžuje a rozčiluje. Hlavně se mi o tom také pořád zdá, dnes třeba...a i v tom snu cítím, jak toho strašně lituju, že jsem těhotná a budu mít dítě, že ho vlastně vůbec nechci. Nejhorší je, že mám přítele, který už by chtěl rodinu a já si prostě myslím, že mu tohle nebudu moct nikdy umožnit.
Díky moc za jakýkoliv názor
Měly jste také takové pocity nebo jsem jediná a neni mi to zkrátka souzené?
Související články v encyklopedii
-
Cesta k poznání vlastního těla
Měření bazální teploty
Měření bazální teploty je jeden ze způsobů symptotermální metody, který umožňuje ženám poznat své tělo a zjistit, kdy u nich dochází k ovulaci. Poslouží všem, ať už jako antikoncepční metoda či pomůcka při snažení.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.12.2013 11:26Myslim, ze je to vekem.
Ve 22 jsem na tom byla stejne - ja deti nechtela ani na obrazku videt, natoz se k nim priblizit, nebo je dokonce "stvorit", starat se o ne... Partner tvrdil, ze je miluje a chce je nejlip ihned!
Dnes, ve 33, kdyz nemohu "plodit" (ani zdravotne, ani s kym), myslim denne na to, jak moc bych dite chtela... (ale v sebeobrane, aby mi lide nekladli "bolestne" otazky a soucitne na me pohlizeli, (krome 2 nejlepsich pratel) vsem tvrdim, ze je nechci a ne, ze je mit nemohu...
Kazdopadne je na miste si to s nim vyrikat!
Pokud je ve tvem veku, da se predpokladat, ze na tebe nebude dal tlacit dokud k diteti dozrejes. Jenomze jestli tve pocity nezna, tak tak ani nemuze ucinit. -
3.12.2013 7:39
K dítěti ženská musí dozrát. Já si to ve 22ti letech, taky vůbec nedokázala představit. Dětem jsem se vyhýbala a nerozumněla svým vrstevnicím, co žvatlaly nad kočárky apd. A myslím, že kdybych ve dvaadvaceti měla přítele, co mne "tlačí" do mateřství, tak mám o dětech a těhotenství také děsivé sny
.
Nenech se do ničeho tlačit. A pokud máš přítele hodně a nesobecky ráda, tak mu řekni o problému, který cítíš a čeho se bojíš (a že tu je riziko, dle mne zanedbatelné, že nikdy nebudeš chtít děti). -
3.12.2013 7:56
já byla ta, co děti raději obcházela obloukem, nechodila do restaurací, kde se děti pohybovaly, prostě jsem se tomu jejich křiku, vztekání a nevychovanosti vyhýbala. Když jsem otěhotněla ještě pořád to bylo stejné. Narodil se mi chlapeček a byla to veliká změna. Teď jsem na křik dětí imunní, pokud právě neječí to moje. On to potom člověk začne brát jinak. Já těhotenstvím zaskočená nebyla, i když tak úplně plánované nebylo a bylo až ve třiceti, z mého pohledu to bylo tak akorát.
-
3.12.2013 8:40také si myslím, že je to momentální stav. Já byla to samé, občas mě obtěžovaly i neteře, když vymejšlely kraviny a tak. Ale pak jsem otěhotněla a teď mám sedmitýdenní holčičku a dala bych za ní život. Když to příjde, je to něco jiného a i ty hormony a tak.... neboj, ono se to časem změní
-
5.12.2013 2:34
Zhruba mezi 20-24 jsem tohle řešila taky, necítila jsem absolutně žádný mateřský pud. Cizí děti mi nic neříkaly, spíš naopak, na dítě jsem se necítila, chtěla jsem si užívat, že si můžu dělat, co chci ě měla jsem strach, jaké to bude po tom, že budu mít kouli na noze, měla jsem strach z porodu apod. Svatbu jsem měla v 28letech, a pak jsem vysadila antikoncepci, jako že se to ode mě čeká, ne že byh dítě nějak sama moc chtěla. Pak ale začaly problémy a 2 roky trvalo, než jsem otěhotněla, svoje první dítě jsem porodila měsíc před 32.narozeninami.
Tyhle podobné myšlenky mě přešly až ve 3.trimestru těhotenství, kdy přichází ke slovu tzv. hnízdící syndrom. A teď mám dvě děti a už mi to a ani moc nepřijde, jo, musela jsem se hodně věcí vzdát, ale děti jsou roztomilé, je snimi sranda, taky je to náročné, ale stojí to za to. -
3.12.2013 9:12je asi velká pravděpodobnost že se to u Tebe časem změní ale taky nemusí.určitě bych si o tom promluvila s chlapem protože tohle je dost zásaní věc do života jestli chci nebo nechci mít děti a nevím jestli bych dokázala z lásky k druhýmu "obětovat" svou touhu po dětech a nemít je (a naopak, když někdo opravdu nechce tak je mít).je fér si tohle vyříkat.pokud nebudeš chtít mít děti nikdy tak to bude asi hodně náročný protože asi málokdo v okolí tě bude chápat, ale určitě se to dá "ustát" a držet se svýho rozhodnutí a vnitřní touhy. uvidíš sama časem jestli se to v tobě změní nebo ne
