Psychická porucha? Zamilovavam se do "otců"

Ahoj, těžko se mi to píše, protože si o me asi budete myslet svoje, ale je to tak a já už nevím kudy kam. Zamilovavam se do chlapů ve věku mého tatky, takovych tatinkovskych typů. Zakoukam se treba za týden, ani ne, když je ke mě milý, hodný, shovivavy, usmívá se, a jde z něj takove to "otcovství" proste ze mam u nej pocit bezpečí, pochopení, ochoty, atd. Byl to učitel, byl to jeden soused z vesnice, a teď manažer na brigádě. Všichni mají opravdu věk okolo 40, starší, i na pohled, takový ten tatínek. Dokážu se "zabouchnout" tak moc, že pak vyhledávám důvody proč chodit tam, kde ho potkám, důvody proč s nim mluvit, koukat na něj, a samozřejmě je nějak svest. Samozřejmě je to častokrát oboustranné, s tím sousedem jsem i něco měla, učitel semnou flirtoval dost taky. Nejhorší je, přiznat tuhle věc, vzrušuje me pocit a naplňuje, že to je jakoby můj "táta" ne jen v sexu ale i běžně, že mě ochrání, že mě má rád že je ke mě milý hodný, vyslechne me atd. Když se takto do nějakého zblaznim (oni samozřejmě ve většině případů nic víc s mladou holkou nechtějí, prostě jen užít si) tak se fakt dokážu potrápit. Jsem na něm třeba posedlá, vyhledávám opravdu situace abych se k nej nějak dostala mluvila s nim videla ho on viděl me atd. Když kolem me manažer projde zahřeje me u srdce a skoro se rozklepu, když na mě hezky mluvi tlumenym hlasem, je milý, jsem úplně ve svém "živlu" to co hledám. Uvedu sem i tento fakt, nad kterým právě teď dost uvažuji zda to nemůže být nějaká psychická porucha spojená s tímto, dětstvi jsem mela těžké, táta mě bil, psychicky napadal, i mamku, hodně spatne vztahy, ja ho jako tátu ani nebrala a neměla rada. Teď už jsme ale ok. I když to už samotejme nikdy nebude jako to má být mezi dcerou a otcem. Pořád je mezu námi nějaká zeď. Ale vychazime i se vídáme obcas. Ale zazila jsem si opravdu pekla. U psycholizky jsem byla jednou kdysi kdy se rodiče rozvadeli, rikala moji mamce že můžu mít následky ale uz nevim pak přesně jaké nebo tak. Víckrát jsem tam nechodila nemela jsem až tak pocit že to potřebuji a tatka ani nechtěl.. Mamka mi to hradit v tu dobu nedokázala. Je mi 21, s tímto se nikomu nesveriju, protože vím že by se semnou s takovou nikdo v mem veku nebavil. Ale je to tak. Nejhorší je že pak nejsem schopna navázat normální vztah, s normni věkovou kategorii a mit třeba rodinu atd. Tak jako uz okolo mě kamosky mají nebo aspoň vztah což bych konec konců chtěla taky. Jsem z toho zmatená a v rozpacích. Samozrejme momentálně zamilovaná do manažera. A to fest. Je mi i líto když ho v práci nevidím. Ale vím, že to prostě není možný a ze musím přestat. Chtěla jsem se vypsat a vypustit toto celé do světa protože mi to uleví, protože jak rikam nikomu to nejak nerikam určitě ne takto do detailu, jen nej kamos trosku ví, rodina to ze jsem na starší ale ze takto a s těmito okolností, to neví nikdo. Co na to říkáte?