Nemohu se vyrovnat s odmítnutím
Ahoj, mám takový "menší" problém s klukem, který se mi líbí. Je to tak dva měsíce, co jsem se seznámila s klukem, co se mnou pracuje. Máme společného známého, já ho znám dlouho, ale neznáme se moc a oni jsou nejlepší kamarádi. Tak jsme se vlastně poznali, přivedl mě k té práci. Prý mu o mě všechno řekl (což moc nebude, ale kdo ví co řekl).
Ze začátku hrozně chtěl spolupracovat. Byl tak skvělý, že se mi zalíbil, ale nevím co se pak stalo, že ztratil zájem, protože si nemyslím, že jsem udělala něco špatně. No, když přeskočím to, jak jsem přemýšlela jestli se mu líbím nebo ne, vyšlo z toho, že zřejmě ne a já se s tím nějak neumím vyrovnat. Já si o sobě moc nemyslím, ale zase jsem realista a nepatřím mezi holky, co si stěžují na to, co mají dobré. Třeba ano, myslím si, že mám hezkou postavu, ale nemám ráda svoje krátké nohy. A podle kamarádů jsem krásná, přitažlivá a super. Takže nějak nechápu, že ho nezajímám. Bohužel, už jsem zkusila snad všechno, abych se mu zalíbila, takže smůla, ale jde o to, že já se prostě neumím vypořádat s tím pocitem, že mě nechce. Jsem ten typ člověka, co když se mu něco nepovede, tak hledá chybu v sobě a snaží se to spravit. A jelikož tentokrát nevidím, co jsem udělala špatně, mohu se z toho zbláznit. Jediné, čím se to snažím vysvětlit, abych se tolik netrápila "co je se mnou špatně",že se mnou nechce žádný vztah kvůli práci. Je to týmová práce (při které se nevídáme denně v jedné místnosti) tak jsme řešili, že dva lidi od nás z týmu se rozešli, aby ten kluk mohl být s jinou holkou z našeho týmu (ano, takové drama tam máme 
) a on, že se na to vůbec neptal i když ho to zajímá, že potřebuje zachovat profesionální vztah. Tak snad jedině tohle mě uklidňuje, že by to mohlo být kvůli tomu, že spolu pracujeme (i když mi to tak špatné nepřijde).
K tomu všemu jsem na tom tak zle, že doma na něj myslím a jsem vždycky hrdě rozhodnutá, že se na to vykašlu, ale pak se s ním setkám a "restart", takže trápení jede dál, protože stačí jeden pitomý úsměv a zase se mi líbí. Takže asi chápete, že je to fakt problém, který potřebuju vyřešit. Poradíte mi někdo, jak tohle řešit? Odcházet z práce nebudu samozřejmě. Spíš bych chtěla spíš něco jako "jak se s tím smířit".
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
8.10.2018 2:21
Ahoj, nevím, zda máš jen tušení, že nemá zájem , nebo je to jistota - mně se v takových případech (kdy jsem se pro někoho dlouho trápila) osvědčilo tnout do živého a převzít iniciativu (třeba ho někam pozvat) - a to i za cenu odmítnutí. To proto, že někdy člověk odmítá opustit nějakou situaci a myšlenku třeba jen kvůli tomu, že v sobě stále živí malou naději, že ho možná ten druhý přece jen chce...a teprve přímá konfrontace mu otevře oči - a dovolí mu jít dál.
Odmítnutí je hodně nepříjemné, ale je to něco s čím se v životě setká každý člověk a - ač to bude znít jako klišé - je to cenná lekce. Není člověk ten, aby se líbil všem. Pocity méněcenností a pochybnosti o sobě jsou po odmítnutí úplně normální a běžné a má je každý, kdo to zažije - takže to, že hledáš chybu v sobě je taky naprosto přirozené, ale...v případě zalíbení tam prostě žádná chyba nebývá - většinou je to jen o tom, že ten druhý má jinou představu, jiný typ. A ten jeho typ nemusí být vůbec lepší, je jen jiný.
Pokud jste v kontaktu, je samozřejmě velmi těžké se od něho odpoutat - k tomu Ti žádnou radu nedám - mně pomohl vždy jen čas a právě zmíněné "nevídání se". Jinak v tom člověk někdy může uvíznout i na měsíce až roky.. -
8.10.2018 10:49Řekla bych, že se trápíš zbytečně. 1.nemusis být vůbec jeho typ, každej má jinou představu o partnerovi. Spíš ti chtěl v začátku pomoct s prací nic víc. A ty jsi za jeho ochotou hledala vztah.
2.nechce si tahat vztah do práce, což se nedivím. Co je v domě není pro mě.
Podle toho jak píšeš, můžu se zeptat na tvůj věk? Typla bych max. 23let.
V hlavě si můžeš namalovat růžovej scénář, protože se ti líbí...ale realita je jiná. -
8.10.2018 19:39Koľko máš rokov? Prepáč, ale bohužiaľ z tvojho príspevku súdim, že si hodne nevyzretá. Vzťahy sa nezačínajú tým, že ťa niekto považuje za krásnu a nekončia tým, že urobíš niečo zle. To je úplne to najhoršie, čo si môžeš povedať, že je chyba v tebe. Každý človek je jedinečný, nemôžeš čakať, že sa do teba každý zamiluje za predpokladu, že nič nepokazíš, veď takto to nefunguje, ty sa tiež nezamiluješ do každého sympatického muža, ktorého stretneš. Láska je trochu o niečom inom a keďže ste spolu nič nemali, vyrovnať sa s tým by nemal byť problém, pokiaľ ti v tom aj naďalej nebude brániť ego, lebo "pro jedno kvítí slunce nesvítí".
