Nedokážu si sebe jako matku představit, ani že bych hlídala něčí dítě
Zdravíčko,
zajímalo by mě, zda jste některá z Vás měla podobné pocity jako já.
Kolem mě se to začalo zakulacovat těhotenskýma bříškama a rodit, ale mě žádné takové touhy nepřepadají. Spíš naopak, nedokážu si sebe jako matku představit, dokonce si neumím představit ani to, že bych malé dítě hlídala. Bojím se dítě jen chytnout a " nic v tom nevidím."
Myslíte, že je to jen nějaký současný stav, měla to taky tak některá z Vás?
Moc díky za názor.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
15.5.2014 15:51Neboj, to přijde, jsi ještě mladá, V Tvém věku jsem to taky nějak neřešila
-
15.5.2014 16:21Taky jsem si do cca 25 let dětí nevšímala. Moc jsem jich teda v okolí neměla, ale ty co byly, mě spíš obtěžovaly, nic mi to neříkalo, nedojímala jsem se nad kočárky s miminky. Pak se to během roku otočilo o 180 stupňů. Teď máme malou dceru a do mateřské role jsem se doslova zamilovala, dnes si říkám, jak to, že mi dřív bez ní něco nechybělo...máš čas, neboj.
-
15.5.2014 23:27Z toho si nic nedelej. Bud te ta touha jednou chytne a nebo proste ne. Ja nemam vztah k detem vlastne od malicka. Uz jako prcek jsem si vic rozumela s dospelymi. Dnes v 26 letech stale nemam potrebu mit dite a stale k nim nemam zadny vztah a kontakt s nimi nevyhledavam. Opravdu jsem si oddychla, kdyz mi pritel oznamil, ze se mnou souhlasi a deti mit nechce. Samozrejme nikdy nerikej nikdy, treba nas to jednou chytne, ale zatim absolutne zadnou potrebu necitime. Ovsem nase okoli to moc nechape, a to radsi nemluvim o rodicich, kteri mi pri kazdem setkani polozi otazku, kdy bude vnouce. No, kvuli predstavam spolecnosti si dite porizovat opravdu nebudu, takze maji smulu.
-
16.5.2014 8:45Já to měla spoustu let stejně. Cizí děti mě nezajímaly a ani jsem nevěděla, jak se k nim mám chovat. Byla jsem v rodině vždy nejmladší a dlouho kolem mě žádné jiné děti nebyly. Začalo se to lámat ve 20, kdy se narodil první synovec a začala jsem občas hlídat (tedy ne, že bych v té době měla nějaké mateřské puzení, to jsem neměla ani v 25).
No, během devíti let se mým sourozencům narodily další čtyři děti (+ jedno přítelově sestře), takže jsem si na děti a vše kolem nich dost zvykla a hlavně vím, co od nich očekávat, jak se k nim chovat apod. Když je občas jdeme venčit společně, je to docela slušný stádo
.
Nicméně je mi 29 a děti ještě nemám (studium, stavba domu apod.), ale už si umím představit, že jednou budou a nijak mě to neděsí. Taky mám vedle sebe chlapa, kterej se k nim chová úžasně a nevidí v dětech komplikaci.
Taky se začínám utvrzovat v tom, že by se to početí nemělo tolik řešit. Když jsou k tomu podmínky, tak by lidi měli plodit a nepřemýšlet o tom, jestli na to mají náladu, vlohy... Když už jednou dítě máš, tak ho miluješ a jsi za něj ráda. V aktivním věku ti ani děti chybět nemusí, pokud to tak necítíš, ale v důchodu jsou pak takoví lidé dost opuštění, nemají nikoho, kdo by se postaral a potěšil je... na to je nejlepší rodina. -
16.5.2014 15:12
Už od 16 se těším na to až budu jednou maminkou. Ted je mi 25 a nejradši bych už taky jedno měla.
-
16.5.2014 20:42Jak píší holky, určitě to jednou přijde, mě je 29,děti miluji a s přítelem jsme se rozhodli založit rodinu,ale upřímně si neumím představit, že jednou budu matka, že budu mít takovou zodpovědnost za malého človíčka a že můj život se bude točit kolem něj. Podle mě se rodí málo holek co je rozenou matkou
