Miluji kamaráda?

Ahoj holky, potřebovala bych slyšet váš názor. Minulý týden jsme měli sraz se spolužáky 5 let od maturity. Byl tam také můj spolusedící ze střední, se kterým jsme toho hodně ve škole a občas i mimo ni prožili. Během střední školy jsme spolu trávili dost času, občas odpoledne v kavárně a psali jsme si často po škole i na Facebooku, protože jsme navíc maturovali že stejných předmětů, tak jsme se společně učili v noci přes Facebook a vzájemně se motivovali, abychom u učení vydrželi. Byla jsem s ním ráda, ale měla jsem tenkrát přítele. Ještě před tím, než jsem měla přítele, jsme spolu byli v čajovně a on mě obejmul a přišlo mi, že by chtěl i dát pusu, ale nakonec jsme to nějak zakecali a nikdy to neřešili.
Pak jsem šla na vysokou školu do jednoho města, kde jsem si dělala bakaláře. On byl spolu s mými kamarády v jiném městě (kam jsem pak přešla na magisterské studium, abych byla s nimi). V době, kdy jsme byli každý v jiném městě jsme si občas psali, občas jsem za nimi i přijela. Pak jsem přestoupila na magisterské studium a vídali jsme se třeba 3x za měsíc, protože jsem ke studiu hodně pracovala. Nyní už má spolužák i mí kamarádi hotové státnice, mně teprve v lednu čekají, protože jsem si je kvůli práci posunula.
Minulý týden jsme měli ten sraz a věděla jsem, že má spolužák přijít a byla jsem ráda, že se uvidíme. Když spolužák přicházel, tak nejdřív nakoukl dovnitř oknem a pak šel ke dveřím. Jakmile jsem ho v okně viděla, tak jsem vůbec nepřemýšlela a vystartovala jsem mu naproti pomoct s věcmi, které měl přinést na sraz. Byla jsem moc ráda, že ho vidím (víc ráda, než obvykle a to mě samotnou překvapilo). V tu chvíli jsem si uvědomila, že je něco jinak. Najednou jsme se na něj začala dívat úplně jinak. Přitom nic se na něm nezměnilo, je stále stejný jako byl když jsme se nedávno viděli. Napadlo mě, že ho mám víc ráda než jsem si myslela (nejenom ráda, ale že ho asi miluji). Sedl si vedle mně a pak jsme si několik hodin v průběhu večera povídali. Moc jsem si to užila. Jenom mě prostě překvapilo, že se se mi tak z ničeho nic stalo, že jsem k němu začala něco cítit. Vždycky mi byl sympatický a rozuměli jsme si, ale nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela. Mě samotnou tyto mé myšlenkové pochody překvapily. Pracuje blízko, domlouvali jsme se na kafe a já přemýšlím, jestli mu mám své pocity nějak naznačit, nebo třeba nenápadně zjistit, co a jak. Ale zase se se bojím, abych něco nezkazila. On nikoho zřejmě nemá, bydlí také u rodičů. Já jsem sama asi půl roku (s tím, že už jsem o rozchodu předtím dlouho přemýšlela, takže jsem z toho venku) a prošla jsem si i tím, že mi chybí chlap, ale ne konkrétní člověk. Ale toto je něco jiného. Myslíte si, že je možné, že bych se do něj po tolika letech mohla z ničeho nic zamilovat? Děkuji.