Přátelé, jak jsem myslela, že náš malej vzal příchod Barborky na svět úplně v pohodě, tak jsem se dost spletla:-/ Z našeho milého a šikovného chlapečka se během posledních tří týdnů stal celkem nesnesitelnej tvor. A přiznávám, že už jsem chvilema s rozumem i nervama v koncích. Teď jde jen o to, kterej z nás to přežije ve zdraví:-/ vše víceméně odstartovala docela nepěkná viróza, kterou jsme prodělali všichni během února. Od té doby je Filípek vzteklej, vytočí ho každá kravina, hrozně pak řiči vysokou fistuli a háže kolem sebe predmetama. Do toho dělá, že se neumí nakrmit sám, takže ho musím krmit já, a ještě s tím dělá hrozny ofuky, takže prakticky už 14 dní jí bez odporu jen lipanky a čokoládu. Dostat do něj oběd je umění, na zeleninu a ovoce kašle úplně, a co je vůbec nejhorší, stal se z něj opět mamanek par excellence. Takže když měl jít dneska k babičce, kam mimochodem až do nemoci chodil děsně rád, že mi snad ani nezamaval na rozloučenou, jak metelil k výtahu, tak teď v předsíni předvedl děsivou scénu, jak kdyby si pro něj přišla polednice. Zoufale brečel, držel mě kolem krku a odmítal mě opustit. Tak vám fakt nevím, co dál. Jak jste se vyrovnali se žárlivosti potomků na sourozence? Jak dlouho trvala? Mám nějak změnit kvůli tomu program? Myslim tím, esi jste ho třeba nechávali doma, když se mu tak strašně nechtělo pryč, nebo jste naopak všechno nechali, jak bylo do ty doby, a dítko si zase zvyklo? Nějak moc netuším, jak se správně zachovat, abychom to všichni zvládli.