Vím, že nic člověka nepotěší tolik, jako cizí neštěstí. Proto se s vámi chci podělit o svůj příběh. Naše mládě vstoupilo před třema nedělema do období vzdoru. Jeho původně roztomilá odpověď nene na některé mé otázky mi ještě před měsícem vyvolávala úsměv na tváři. Dnes už mi trochu zamrzl. Tato odpověď se stala univerzální reakcí na sebenevinnější dotaz i v případě, ze správná odpověď by byla jednoznačně ano. Většina odpovědí je navíc provázena něčím ve stylu tance svatého Víta, kdy se dítě skácí k zemi, začne řičet, kopat patičkama a házet rozličnými předměty. V domě, kde o nás dosud téměř nevěděli, jsme se rázem stali velmi populární. Nejméně dvakrát denně totiž stojíme dole mezi dveřma, respektive dítě se zmítá na rohožce, pač mu nedovolím posté otevřít a zavřít dveře do baraku, a lidé mezitím proudí dovnitř a ven, překračují dítě, psi ho přeskakují atd. No, scénka jak z hororu. Několik radikálnějších povah už Filipovi pohrozilo, že si ho odvede. Polednice mezi nimi bohužel nebyla:-) takže toho vrahouna zatím máme doma. A je to věru zážitek. Odmítá jíst jídlo u stolu jako každý slušný člověk, odmítá jíst jogurty, odmítá se mejt, odmítá odpoledne spát, odmítá chodit ven, pokud se nezapřisáhnu, že pojedeme autobusem. Takže jezdíme do zblbnutí autobusama, metrem, tramvají, což občas prokládáme pochodem nebo jízdou na motorce. Hřiště totiž našeho miláčka nezajímají, to je přiblblá zábava pro mimina, a na koupání je jaksi chladno, což odmítá připustit. No, řeknu vám, víc bych si užila venčení odjištěného ručního granátu než vycházku s naším drobečkem:-) snad se to do třetích narozenin zlepší, bo to někdo z nás nepřežije:-)