Pozdě, ale přece. Včera jsem se po téměř roce konečně vydala s mládětem na pracoviště pochlubit se kolegům :) Nutno podotknout, že jsem byla připravená na nejhorší. Cesta přes město totiž trvá dobrou třičtvrtěhodinu, kancl v centru a open space plnej lidí, ze kterejch má Filipes v lepším případě respekt. Prostě to není dvakrát družný mládě, který by řičelo blahem z každého cizince, který se nakloní do kočárku. Nicméně malej překvapil. Nejenže zvládl jízdu busem bez sebemenšího skandálu, ale dokonce se ani nerozeřval, když se na něj seběhlo podívat celé oddělení :) Stačilo, že dostal skleničku s vodou a číslo časáku, který vyjde až dneska (pro jistotu mu hned urval titulku a důkladně ji rozcupoval :)). Rozbrečel se jen jedinkrát, a to když se při plížení dostal do těsné blízkosti zástupkyně šéfky - černě oděné metalistky s naušnicemi všude možně (nutno podotknout, že chuť brečet po kontaktu s ní mají i leckteří otrlí zaměstnanci, takže tohle mu fakt nemohu vyčítat :)). No a cestou dom pak mládě usnulo v MHD spravedlivým spánkem s flaškou v ruce jako echtovní bezdomáč :)