Tak aby to nevypadalo, že Jaroušek jen spí a jí a tváří se k zulíbání mile, přináším tenhle zápisek a jdu se trochu vypsat.
Jaroušek je skutečně jackpot po všech stránkách - hezky saje, teď už mu jedno prso nestačí, potřebuje obě a někdy jedeme i repete. Hezky spí (3-4 hodiny) a v noci máme bohovský klid (až na ty noční příhody s chytáním střel) a celkově je prostě neuvěřitelně šikovný. 

Ale i on má své dny, zatím celkem 3. Po přiljezdu z porodnice - řevu a řevu. Po odjezdu babičky - nespal víc jak půlku dne, zbytek prořval a hysterčil. A poslední dnes ... a to teda kvalitně. Na jedno přebalení jsem spotřebovala 3 pleny, protože jedna byla pročůraná, druhou mi pokadil dřív, než jsem ho přebalila a třetí už sedla. Jenže v mezičase se frajer ukázal, že s muškou nebude mít v dospělosti problém. Ve chvíli kdy já jsem chytala a byla zaneprázdněna starostí o to, kam to poteče, se stihl ještě počůrat, ale tak, že jsem si nejdříve myslela, že to jsou slzy, co mu teče po obličeji. Při bližším očichání se ukázalo, že ne. Tak jsem mu druhou volnou rukou začala rychle otírat  obličej a bříško (a přitom stále chytám) a do toho nasadil těžký kalibr - trojité kombo - hodil levou šavličku. Ale tohle je spíš na zasmátí :-)

Problém přišel později, protože zase  celý den probděl. A když vám takhle dítě nechce spát, tak si to dovedete představit. Do toho spustil tu svou, protože se ozvalo bříško. A prořval mi tady několik hodin. Do toho prosil prso, ale když jsem ho přiložila, přes samotný křik a brek se nemohl přisát, jen s otevřenou pusinkou hledal a brečel. Rvalo mi to srdce. Po několika hodinách marných snah o vyprdění a nakojení jsem už i já byla s nervama v koncích a dali jsme si duet... dítě brečí, máma v slzách... prostě šestinedělí jede... 

Do toho manžel hledá práci, takže testová zadání, pohovory, pozdní příchody a doma příprava na další pohovor (ach ti programátoři), takže vlastně kromě prvního víkendu po návratu z porodnice, kdy pomáhal se vším, teď nepomáhá vůbec s ničím... ale nemám mu to za zlé, dělá to pro nás, tak já udělám tohle. Utěšuje mě to, že vím, že to brzy skončí. Ale nejsem na to úplně sama - mám k ruce skutečnou kočičí mámu. Nehledě na to, že je sterilizovaná a nikdy koťata neměla, její mateřský instinkt funguje na 110 %! Jakmile Jája začal silně plakat, přiběhla k nám, začala ho očuchávat, dívá se na mě, zase na něj a zase na mě a začala se o něj otírat. Snažila se ho uklidnit... pak si lehla k nám (a to ona nemá ve zvyku) a kdykoliv se Jaroušek jen trochu pohnul nebo kníknul, už byla na nohou a sledovala ho. Jakmile se uklidnil, zase si lehla, ale po očku ho sledovala... zvířata mě nepřestanou udivovat. Zbožňuju ji!

Ale skončilo i dnešní řvaní. Slzy jsem si vytřela ve chvíli, kdy Jája vytuhnul... měl tendenci se probrat po 30 minutách a už začal natahovat, ale nahřála jsem mu bříško a spal dál jako dudek. Takže hlásím, že ten můj dudek má od 17:15 stále půlnoc... za chvilku to bude 6 hodin, sedím vedle něj a ani oka nemůžu zamhouřit, jak ho kontroluju. Nicméně už se hodinu probouzí...

A tak nějak to máme my teď. Nicméně to stále beru pozitivně. Dnes bylo peklo, ale není to každý den a já jsem hlavně ráda, že ho to bříško teď nebolí. A stačí jeden pohled na ten jeho čumáček a vím, že to za to všechno stojí. Nedala bych ani za nic!