Tři zlaté bludišťáky pro toho, kdo dočte až do konce ;-)

První návštěvu porodnice jsme s manželem spojili i s návštěvou předporodního kurzu. Většinou tam říkají užitečné informace a pro prvorodičku určitě důležité - pro chlapy jak by smet. Paní, která ho vedla byla velmi příjemná, personál v porodnici je opravdu na jedničku, už z toho mám moc dobrý pocit. Dozvěděla jsem se více méně už to, co jsem věděla, akorát se informace jinak přijímají od zdravotního personálu než od betinka1234 z všemocného internetu, že ano. Se stejným úspěchem bych si mohla pročíst i bobkové listy či kravské rozhledy.
Vzhledem k tomu, že manžel tomu obsahu v češtině zatím rozuměl asi stejně jako koza petrželi, tak jsem si ve svém volnu a neplaceně střihla kromě role maminky v očekávání ještě i roli tlumočnice. Pro manžela to jistě bylo poučnější než pro mě, protože se mě ptal na spoustu otázek a pokaždé nezapomněl dodat, jak je mu mě líto, že on už má teď naděláno v kalhotách. A to jsme byli teprve u části "kdy vyrazit do porodnice". Pak přišla část o porodu - první fázi (otevírací. Ano tohle slovo se mu hodně vrylo do paměti) a hlavně té druhé fázi (tlačící) a to už manžel jenom seděl na židli a značně se přitom podobal na chameleona. Stal se krátkodobým mistrem ve výměňování barev v obličeji. A opět mě nezapoměl politovat. To ještě ale netušil, co ho čeká. Po části s otázkami (kde jsem byla téměř jedinou tazatelkou - apropos jsem velmi příjemně překvapena a uklidněna, protože dělají bonding, vstřícně pracují s porodním plánem a polohu si můžete ve většině případů zvolit sami), jsme se totiž zvedli a šli si prohlédnout porodnici - nadstandardní pokoj se vším svým super vybavením od masážní vany, přes balón, žíněnky a i lano, jehož ukotvení na žebřinách značně připomínalo šibenici. Jeden tatínek se osmělil a zeptal, na co tady je to lano ... načež Samsonová utrousila nemístný vtip o tom, že to je tady pro tatínky a gestem naznačila za jakým účelem ... tatínkové se zasmáli, ale maminky už takový smysl pro humor neměly - spražily mě pohledem alá paprsek smrti a šlo se dál. Kdyby tam byly nějaké kanály, kterými by se dalo chodit, byla bych horkým adeptem. Z pokojů se šlo dále přes chodbu, kde byly dvě veselé rodiny se svými novorozenými přírůstky. Procházejíc kolem jsem zamáčkla slzu dojetí, protože všechny ty hormony se ve mě prostě bouří jako hurikán Barbara. Ten se ovšem vytratil jako když bičem mrskne s příchodem na porodní box... Ne, nic proti, mají ho skvěle vybavený a vlastně nevypadá tak hrozně a sterilně, jak všichni straší na internetu. Obzvláště mě uklidnila informace o tom, že hned vedle je ještě jeden porodní box oddělený pouze částí stěny a zelenou plachtou (to abychom si s rodičkou vedle mohly hezky dvojhlasně zakřičet nebo střihnout kánon) - ale to je tak všude a chápu důvody. Největší klid mi ovšem dodala informace o tom, že hned vedle těch dvou porodních boxů je ještě jeden určený k akutním císařům (to kdyby jako fakt šlo do tuhého). A jestli jste to nepoznali, tak ano ... tohle je sakrasmus. Názorná ukázka toho, jak se skládá/rozkládá porodní křeslo mi dodala ještě větší odvahu do nadcházejících dnů a abych se v tom utvrdila, stiskla jsem nohy co nejblíž k sobě jak to šlo. Odtud jsme se tučňáčí chůzí vydali na novorozenecké oddělení, kde je vyhřívané lůžko a všechny ty serepetičky pro miminka. A tam už jsem to neudržela a prostě jsem se na férovku rozbrečela. Naštěstí jsem se stihla hrdinsky schovat za manželova záda. Že se na něj upřely zraky všech účastníků, protože něco vzlykalo za jeho zády, mě moc netankovalo. Hlavně, že mě nikdo neviděl (ďábelský smích). Poté zkouška ohněm č. 2, protože jsme šli opět kolem těch veselých rodin s miminky. Tentokrát jsem už ovšem byla připravena, jelikož jsem to ze sebe dostala na novorozeneckém. A tak skončil náš kurz, který každému dal něco. Manžel odcházel zaražený a značně pobledlý a já jsem trochu ztratila na intenzitě svého neustále úsměvu č. 5. Nicméně je to vše už pryč, já jsem opět v pohodě, protože mi pomohlo hlavně to, že vím, do čeho vlastně půjdu a jak to všechno vypadá. Doma se mě manžel zeptal ještě na dalších několik otázek a tvářil se přitom velmi zúčastněně - poprvé od začátku těhotenství se skutečně zamýšlel, jak a co uděláme, až ten den přijde. Takže teď už snad jen zbývá dodat - hyn sa hukáže a s bojovým pokřikem matky lvice čekat onen den D.

P.S.: foto pro upoutání pozornosti ;-)