Tak jsem se v neděli dozvěděla, že krom toho, že mi těhotní co měsíc kamarádky, můj bratranec čeká s přítelkyní v dubnu (!!!! v dubnu, ano, všichni budou rodit v dubnu a květnu, se zblázním v ty měsíce, vážně mám sama o sebe strach...). Je mu 21...nejsou ani svoji a už budou mít dítě...počali asi 3 měsíce po jeho maturitě.... Bude to první pravnouče v rodině... Já jsem nestarší dítě v rodině...a nebudu to já, kdo dopřeje babičce a dědovi pravnouče...ač bych to já měla být... mladší sestra mojí mamky bude babičkou dříve než ona.... Nemám sílu se jim podívat do očí...i když za naše problémy nemůžu, cítím se poníženě a že jsem je zklamala....A máme se s tím těhotným párem samozřejmě vidět o Vánocích, ale já to nedám...nechci se přetvařovat, takže prostě "uteču" a nehodlám je vidět...prostě ne....Už nemám sil. Včera jsem hodinu brečela a ječela mamce i taťkovi do telefonu... a vlastně vím, že bude jen a jen hůř... další dvě kamarádky mají po svatbě, jsou v "tom" věku, takže budou těhotné za chvílí, i moje další kamarádky do toho dojdou brzy.... Mamka říkala, že je asi už smířená s tím, že nebude mít vnoučata (ale to řekla proto, abych necítila vinu vůči nim, že jim to vnouče a pravnouče nějak nejsme schopni dopřát)...
Nevím, co mám dělat.... ale nemyslím v tom, abychom měli dítě hned teď (vím, že jsou možnosti a můžem na IVF atd, ale o to mi nejde)...asi nemám sílu už to dítě chtít....ale co mám dělat sama se sebou?.... Žárlím, závidím a jsem strašně naštvaná na život, Boha, osud..... a tyto pocity mě ubíjí.... Nedokážu se smířit s nespravedlností....
Mám hrůzu z toho být doma sama... v práci jsem spokojená a šťastná, protože práce je můj život a drží mě nad vodou, ale jen co sednu za volant a jedu domu, tak se mi sevře hrudník a brečím...úkost, strašná úkost a bezmoc... 
Ještě, abych tak přišla o práci (což můžu, dozvím se v únoru/ březnu) a to bych se vážně zhroutila...
Tak poraďte holky...jak se smířit se vším, jak se radovat ze života, jak vidět pozivitní věci, jak nezávidět, jak dál....