Vítání občánků

Včera jsem jako prvomáma absolvovala s manželem, sestrou a samozřejmě jednou z hlavních postav této slávy, vítání občánků v naší vsi. Bylo to na 10:00 dopoledne, kdy Míra se škrábe v očích s tím, že chce zaspat. Já si ho "vycvičila" na to, aby vydržel hezky do oběda si hrát (cca kolem 11:00) a pak po obídku krásně spinká 3 hodiny.
Samozřejmě jako u čehokoli jiného,... kyčle, kontrola v Olmu, kontrola u pediatričky, poobědová návštěva příbuzenstva, všecjno ořve.
Ale abych nepředbíhala. Se svým blond andělem jsme si sedli do přední linie k maminkám a tatínkům, pan starosta měl pro začátek pár slov a začal hrát klavír. Kurňa, já úplně zapomněla, že to tak hučí, takže naše mimino zvyklé na klid a ticho se podívalo na mě, já na něj, pak jsem začala na tu známou srdcervoucí melodii bulet. Roztekla se  mi "jedovatá" řasenka z ruska po obličeji. Fotograf 5metrů od nás zabíral celou tu atmosféru, já bulela, malej na mě koukal. Když jsem si s pomocí sousedky setřela ten štiplavý hnus z očí a konečně viděla o trochu víc, uviděla jsem, že se Mírovi krčí celý obličej, pootvírá pusa.....a...... Nepřeháním, když srovnám jeho "čistý hlásek" se sirénou. OK, po 5 minutách odcházím s dítětem ven ze sálu, tam na mě číhá jiná sousedka, čekající na syna (zpívaly tam děti ze školy), s dotazem, kde asi ty děti stojí a jestli je učitelka pustí... Pak si všimla, že držím mimino, tak hned se ptala na to,jestli v noci spí :-D Šmarja, má fakt starosti ...
Tak jsem po chvíli zkusila vejít s miminem zpět do sálu, ne... Začalo to znovu. Starosta chtěl předat nějakou kytku, dar nejmenované banky s omalovánkou a pastelkami a moc krásnou keramickou visící ozdůbku ve tvaru kočárku s miminkem.
Tak předáno, podepsáno, že dostaneme ještě nějaký peněžitý dar a šoupla jsem se zase do předsálí uklidňovat.
Třetí doba vítání spočívala ve společném focení, ale naše mímo se rozhodlo, že prostě spát bude!!! Takže zabalit, dary hodit do kočáru a teta vyjela a po 5minutách zajela nazpět. Vytvrdnul dřív jak sekunďák :D Já si mezitím dávala šampus s jinými rodiči a příbuznými, vyfotili jsme se i bez dítěte, ale nevadí. V místním plátku bude snad dopsáno, že si "mistr" schrupnul, no.
Odešli jsme asi mezi prvními. Trvalo to celé hodinu, ale díky  této "kulturní vložce", to bylo nekonečné.
Občas tu čtu příspěvky maminek, které odchází do kouta v samotinkém zoufalství, když "to nezvládají". Úplně jim rozumím. Jde o nervy. Okolí se sice může takovýmu řvaní smát, ale pokud to maminka zažívá minimálně 2x denně v plné síle...
Necítím se jako supermatka, superžena, nebo naopak jako nějaká hromádka neštěstí, ale jako voják ve výcviku. Nevěřila bych, že to bude takový záhul, že si budu připadat dost silná, ale zároveň hodně přecitlivělá a občas mě sebere i ptákovina, které bych si normálně nevšimla. Kolikrát mě napadá, že dám malýho do postýlky, natáhnu si boty, budnu a na dva dny se půjdu ztratit, abych něco hnusnýho neudělala. V reálu ho dám do postýlky, jdu vedle do obýváku, zašpuntuju uši a vařím/žehlím/koukám po netu...
Za týden nás čeká další řvoucí klasika u mudry na 10měsíční. Jen doufám, že to nebude až tak hrozný. Jinak bych mudře musela napsat na papír, co a jak s malým se událo za 2měsíce a rychle odejít, nebo mu snad praskne hlava...
06.02.2017 9:01:27
Emoce:
Komentáře:

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.