A.t.i

No to je zase dneska den. Ráno u nás někdo zvoní, tak jdu otevřít a za dveřmi jedna paní, co bydlí o pár baráků vedle. Prý k ní má přijet dcera s rodinou ze Slovenska a že se jim nevleze do auta kočár. Tak prý přemýšlela, kdo tu má odrostlé děti, jestli by ji někdo na dva týdny kočár nepůjčil. Moc se mi do toho sice nechtělo, ale neumím říct ne. A manžel je to stejné, taky každému hned pomáhá, i když si myslí něco jiného. Tak jsme tedy vytáhli náš kočár, který už máme nějakou dobu uklizený a poskládali ho. Ani to nedalo moc práce, všechny věci byli naskládané v jedné tašce, nikdy jsme nic nemuseli hledat. Když pak stál poskládaný uprostřed obýváku, tak jsem si ho trošičku povozila. A brečela a brečela. Už je mi jasné, jak já skončím. Budu taková ta šílená ženská, co bude chodit po vesnici a v kočáře budu mít strčenou nějakou opelichanou kočku. To mi byl čert dlužen, že si musela vybrat zrovna nás. Ulice plná dětí a ona musí zazvonit u nás. Už jsem sice docela odolná a nebrečím kvůli všemu, ale náš kočárek postavený uprostřed našeho obýváku a nebyl nachystaný pro naše dítě, tak to bylo zase trochu moc na mne.