Některé z vás asi ví, kolik úsilí, nervů a peněz nás stálo, než jsme se dočkali Milana. A to jsem to měla relativně bezproblémové o proti některým jiným holkám tady i jinde. Takže po tom všem je pro mne téma potratů hodně citlivé. Ne, že bych před tím s potraty souhlasila a brala jsem to jako to nejkrajnější řešení. Uznávala jsem jen zdravotní důvody a můj děda mne vždy doplnil, že je ještě pochopitelné, když je ženská těhotná po znásilnění. Tím nechci napadat nikoho, kdo to podstoupil a rozhodně nepůjdu nikam protestovat proti potratům atd. Je to jen můj pohled na věc, nikomu svůj názor nevnucuji.
No a teď k věci. Nedávno kamarádka došla s tím, že je těhotná. Nepůsobí nezodpovědným dojmem (i když nevidím, co se děje u nich doma), léta bere HA a i přesto otěhotněla. Kde nastala chyba, netuším, jestli zapomněla, brala léky, co snižují účinnost atd, jsem se ji neptala. Doma to řešili, mají 2 děti a došli k závěru, že třetí by už finančně neutáhli. Takže se rozhodli pro potrat. Už ta prvotní informace mne dostala. Teď už vím, i kdy ji čeká zákrok. Sice mi do toho nic není a ani náznakem jsem ji nenaznačila, že mám na věc zcela odlišný názor. Jen jsem ji popřála hodně štěstí, ať ji to dobře dopadne. Což jsem myslela upřímně. Ale i přesto na to nedokážu přestat myslet. Je mi z toho hrozně smutno, jak dokáže být svět/osud/Bůh/vyšší moc (každý si tam může dosadit to svoje) nespravedlivý, že kdo by za dítě dal cokoliv na světě, se ho nedočká a kdo otěhotní ani neví jak, jde na potrat. Vím, že mi do toho vůbec nic není a že holek, co to z jakýchkoliv důvodů podstoupí bylo, je a bude spousta, jen je mi to moc líto a nemůžu na to přestat myslet.
Jen jsem se z toho musela vypsat. Doma to říkat nemůžu, manžel je už na téma této kamarádky trošku háklivý, prý o ní mluvím až moc často. Navíc mám obavu, že by nad tím mávl rukou, co je mi do toho, proč to řeším (a měl by pravdu) a nakonec by se to mohlo zvrtnout v nějakou hádku. Což mi za to nestojí.