Včera se k nám vloudil kocourek. Byl dost neodbytný a neodradilo ho ani, že máme psa, co kočky vyloženě nesnáší. Pes ho vždy prohnal, kocour zmizel, ale za pár minut už zase seděl na parapetu a dobýval se k nám. Přiznávám, že jsem mu dala najíst a napít, pak se kočka asi těžko odhání. Dala jsem fotku na FB a doufala, že ho třeba někdo pozná. Bohužel nic. Už jsme si mysleli, že to kocour vzdal a šel o dům dál, ale ráno jsem ho našla zalezlého ve dřevě, co máme na otop. Po cestě ze školky, jsem potkala známou, která mi řekla, že u obchodu visí lístek, že se hledá kocourek, který vypadá jak ten "náš". Hned jsem se tam zajela podívat a na tel číslo zavolala. Kocoura jsem vzala domů a psa vyhnala ven. Ukázalo se, že kocourek patří Milánkovu kamarádovi ze školky. Osobně je neznám, jen od vidění. S Milánkem se seznámili až ve školce. Před chvílí si ho pán vyzvedl. Mají ještě starší holčičku, která chodí myslím do první třídy. Kocourek se ztratil už ve čtvrtek, takže už ani nepočítali s jeho návratem a čekali tu nejhorší variantu, i když dětem to zatím neříkali. Holčička prý včera plakala, že ani nechce nic od Ježíška, jen aby se vrátil kocourek domů. Tak jsem moc ráda, že jsem mohla trošku pomoci vrátit dětem radost.