Musím se pochlubit. Vím, že je to divné chlubit se tím, že sedmileté (téměř osmileté) dítě jezdí na kole. Ale pro mne je to neuvěřitelný úspěch, že to Lumča konečně zvládl.
Od malička byl Lumča ten chytrý, ale naprosto upřímně na pohyb knedla. Bylo jasné, že s diagnózou konstituční hypotonie to bude těžší. Ale dle neurologa ji má velice mírnou. Uklidňovali mne, že v běžném životě ho to nijak výrazně neovlivní. Jen nemáme čekat, že by z něj snad byl někdy vrcholový sportovec. Že například to kolo mu dá zabrat více než ostatním dětem. Ještě vloni nezvládal jet na kole ani s přídavnými kolečky. Letos už to konečně ušlápal. Včera jsme byli trénovat. A táta ho příměl sundat kolečka, že ho bude jistit. Lumča se sice ze začátku bránil, ale nakonec podlehl. Chvíli za ním táta běhal a pak už jezdil sám. Sice ten jeho styl vypadá podivně, ale to se poddá. Já jsem na něj tak pyšná, že to zvládl.