Včera když jsem vyklízela starou sedačku, tak jsem našla sešit, do kterého jsem si tak v 15 psala básničky. Tady je pár ukázek, na co jsem v pubertě myslela:

Krutý hráč
Dotýká se tvých vlásků,
na prst si je namotává.
Chtěl ti dát lásku,
ale co teď ti dává?
Dotýká se tvé kůže,
která tak chladí.
Z tváří ti zmizely růže,
už ví, že ho tvoje prsty nikdy nepohladí.
Naposledy se ti snaží svým polibkem vrátit dech.
Doufá, prosí, slibuje, pláče.
Teď už ví, že zůstaneš jen v jeho snech.
Nesnáší smrt, toho krutého hráče.

Pustina
V pustině osudu sama si sedí,
ta mladá dívka do prázdna hledí.
V pustině osudu slzy jí tečou,
jak prostou mršinu její duši vlečou.
Chtěla by bránit se všemu zlu kolem,
chtěla by utéct sadem, lesem, polem.
Cítí jak její tělo do hrobu vkládají,
jak kousky hlíny na prsa jí padají.
Chtěla by křičet, chtěla by se rvát,
chtěla by cítit, chtěla by řvát.
Jenže to nejde, něco jí tíží.
A všichni kolem ní jsou tak tiší.
V pustině osudu sama si leží
a na víko své rakve smutně si hledí.